Jak už víte, skočila jsem si na den a půl do Paříže, abych konečně důstojně oslavila Jour du Macaron. Kromě toho jsem si dala za úkol objevit nějaké nové módní sladkosti, cool kavárny a neodolatelná pekařství. Věděla jsem, že času bude málo a tak bylo nutné se pořádně připravit. Na plánku pařížského metra jsem zakroužkovala 45 míst, která by mohla stát za to. Bylo jasné, že jich nestihnu ani čtvrtinu, ale chtěla jsem mít jistotu, že ať budu kdekoliv, bude v dosahu nějaký slibný podnik. Stáhla jsem si do telefonu plánovač spojů MHD (super) a offline mapu Paříže (na houby), bookla hotel na strategickém místě a vyrazila na letiště. A zapomněla doma svůj pečlivě připravený plánek. No, to mi to pěkně začíná. Naštěstí jsem se stihla vrátit, nebojte se nic.
Abych mohla projíst co nejvíc, koupila jsem tu nejlevnější letenku. Asi nikoho nepřekvapí, že byl let o více než hodinu zpožděný a já se octla na letišti Charles de Gaule pět minut po odjezdu posledního vlaku. Nevadí, jak víte, jsem dokonale připravená, za 10 minut mi jede noční autobus. Otázkou, na kterou zjevně neznám odpověď nejen já, ale ani paní v informacích, je, kde je jeho zastávka. Zkrátím to - do postele jsem se místo planované půlnoci dostala po třetí hodině. Čekal mě náročný den.
Den první
Na sedm ráno jsem měla naplánované
pekařství Vandermeersch s údajně nejlepšími bábovkami ve městě. Pečou se jen třikrát týdně a bývají brzy vyprodané. Stihla jsem to na půl osmou, pekařství malé, milé, voňavé, za pultem majitel a vzadu ve výrobně čilý ruch.
Nějak nechápu, proč u nás většina pekařství vůbec nic nepeče a jen přeprodává rozmrazené cosi. Čest výjimkám. Bábovky trůnily na pultě a čekaly na mě. Byly spíš menší než ty, na jaké jsme zvyklí u nás, ale zase příliš velké pro jednoho. Prodávají se na váhu, tuším cenu asi 25 EUR za kg, vychází to kolem 15 EUR za kus. Nechala jsem si tedy jednu zabalit jako suvenýr pro rodiče - a trapně si u nich bábovku fotila a dožadovala se kousku na ochutnání. Je to peklo, mít takovou šílenou foodie dceru,
žejo?
Verdikt? Bábovka je kynutá, těsto dost podobné italskému panettone, překvapivě hodně sladká. Nemyslím, že za tu cenu stojí, doporučuji zkusit spíš něco méně vyhlášeného, všechno pečivo vypadalo báječně. V blízkosti pekárny je krásný park s jezerem, můžete si udělat piknik.
Po dvou hodinách spánku (nějak jsem po té dobrodružné jízdě z letiště nemohla usnout) jsem nutně potřebovala kávu a snídani. Na cestě do centra jsem měla vyhlédnuto asi patnáct kaváren, nejblíž byla
Fragments. Nudlovitý strohý prostor, za kávovarem barista-sympaťák a v mini-kuchyňce slečna, co mi připravila míchaná vajíčka. Ta nebyla nic moc, spíš suchá, bez pečiva. Káva na aeropressu fajn, zrnka od Tima Wendelboea. Nabízejí i espresso nebo cappuccino, kávu z různých pražíren, ale kavárna je taková studená, tak jsem radši pokračovala dál.
Celá natěšená jsem se chystala
vlítnout k
Pierrovi Hermé čtvrt hodiny před otevřením. Musela jsem se jít projít k Centre Pompidou, ale chvilku po desáté jsem se konečně ocitla v nebi. I přes to, že byl den D, tedy Den macarons, byla jsem jediná zákaznice. Boží. Všechno jsem pořádně okoukla, směla si vyfotit makronky, což mi posledně nechtěli dovolit, trošku jsme si popovídali s panem prodavačem (co moje zoufalá francouzština a jeho jen o chlup lepší angličtina dovolily) a nakoupila jsem to, kvůli čemu jsem sem jela. Dostala jsem ochutnat pralinku s mléčnou čokoládou a zázvorem a šup šup ke konkurenci pro srovnávací vzorky.
Cestou jsem se ještě zastavila na další kávu v nejmilejší kavárně, na jakou jsem tu narazila, Café
Loustic. Je to přesně ten typ podniku, kde bych mohla vysedávat celý den. Tak akorát rušno, abyste si nepřipadali divně, ale zároveň klid na čtení a relax u kávy. Štamgasti vítající se s londýnským majitelem, francouzština střídající se s angličtinou, výborná káva od Caffènation. A malá oslava prvních narozenin kavárny - božský cupcake pro každého zákazníka a dvě Američanky zpívající Happy Birthday. Nechtělo se mi odejít...
Pokračovala jsem pěšky podél Seiny, abych vychodila ten cupcake, k
Ladurée v ulici Bonaparte. Skoro naproti je české velvyslanectví a na konci ulice i další pobočka Pierre Hermé. Uměli si ti velvyslanci vybrat místo! V Ladurée se - narozdíl od butiků PH - dá i usadit a sníst si sladkosti na místě, ale mně se jejich přeplácaný a pozlacený styl vůbec nelíbí.
Popadla jsem macarons, popojela na Trocadéro a užívala si výhled na Eiffelovku. Přitom jsem se trochu spálila, ale hlavně důkladně a vědecky zhodnotila zakoupené vzorky. Nejdřív kontrola vzhledu - samozřejmě všechno dokonalé, potom konzistence - nedokážu rozhodnout, kdo vyhrává a nakonec - KONEČNĚ - chuť. Nerada to přiznávám, ale slaný karamel od Ladurée je lepší než od Pierra Hermé. Tím to ale končí. Ladurée je proti Pierrovi Hermé nuda. Náplně je málo a jsou jednoduché. Miluju složité kombinace, vrstvy chutí, kdy během pojídání jedné malé makronky cítíte v puse úplný ohňostroj.
Poobědvala jsem tedy macarons a lehce předávkovaná cukrem (nějak brzy) jsem pokračovala.
Nečekal mě zeleninový salát ani nic podobného, ale velmi módní záležitost. Sladká, samozřejmě. V Paříži jsou totiž macarons už docela out a novým hitem jsou éclairs. Banánky z odpalovaného těsta, plněné všelijakými náplněmi a navrch ještě krásně nazdobené. Bohužel, velký butik
L' Éclair de génie byl mimo moje trasy, tak jsem se musela spokojit s malým kioskem v obchoďáku. I tak jsem měla problém vybrat. Všechny vypadaly dokonale, ale jsou dost velké a tak jsem po obrovském vnitřním boji zvolila jen dva. Moje nejoblíbenější příchutě - slaný karamel a mučenka s malinou. Slečna za pultem se trochu smála mým taškám od Pierra Hermé a Ladurée a z legrace se ptala, jestli obcházím všechny cukrárny. Vypadala trochu vyděšeně, když jsem přiznala, že tak nějak to je.
Už dost vyřízená a zřejmě s menším úpalem nebo úžehem, jsem se vrátila do hotelu - cestou jsem v pekárně na rohu snědla croque-monsieur a vypila Oranginu, abych náhodou neměla hlad - a dala si odpoledního šlofíka. Potom jsem posvačila éclairs. Ach! Nepočítám-li nejlepší dort na světě - tedy cheesecake Ispahan od Pierra Hermé - nejedla jsem nikdy nic tak dobrého. Báječné odpalované těsto doslova nacpané lehounkým krémem, v polevě karamelového éclair byly navíc takové zvláštní kuličky, které v puse jakoby praskaly. Neměla bych to říkat, ale málem jsem se rozbrečela, když bylo po nich.
A tak jsem radši vyrazila na večerní procházku - ke konkurenci Christophe Adama z L' Éclair de génie - do
L' Atelier de l' éclair. Při představě, že do sebe nacpu něco dalšího sladkého na mě šly mdloby a tak jsem koupila jen malé "cocktail" verze. Aby se mi dobře porovnávalo, tak podobné příchutě - tedy slaný karamel a mango-mučenka, k tomu navrch lesní ovoce (když jsou tak malé,
žejo). Krabičku jsem dala do kabelky a potulovala se jen tak bezcílně po městě. Neměla jsem ani pomyšlení na to, cokoliv jíst nebo pít. Díky pařížskému stylu pohybu po ulicích - jdu, nedívám se napravo ani nalevo a hlavně skáču do silnice na červenou s vztekám se, co tam dělá auto - který jsem si rychle osvojila, jsem éclairs donesla do hotelu v hrozném stavu. Natruc jsem si skočila do pekárny na rohu a snědla tam báječně křupavou bagetu s tuňákem. Odpadla jsem před desátou a myslím, že se mi zdálo o syrové zelenině a životě bez cukru a lepku.
Den druhý
Ráno jsem posnídala zmasakrované éclairs a zvolila za vítěze ty první; hlavně kvůli nevýrazným náplním z "Ateliéru". Odjezd se blížil, bylo třeba jít koupit suvenýry. Ovšem bez kávy nejsem k ničemu a tak jsem vyrazila do další kavárny. Cestou jsem pohoršeně konstatovala, že jsem ještě neměla croissant. Skandál! Náhodně jsem natrefila na nádhernou pekárnu
Liberté s otevřenou kuchyní (zcela mimo můj seznam!), vpadla tam, vzala si jeden croissant au beurre a snědla ho na mostě nad kanálem Saint-Martin. Strašně foukalo a začínalo pršet, drobečky z croissantu lítaly kolem a já byla moc smutná, že budu muset domů.
Na kávu jsem si sedla do
Ten Belles, maličké kavárny s legračními skládacími židlemi, patrem s pár stolky a výhledem na ruch u baru. Dveře se tu netrhnou, většina hostů do sebe jen
kopne espresso nebo si bere kávu s sebou. Opět jsem si dala filtrovanou kávu, bohužel to byl poněkud hořký zážitek. Sladký barista to naštěstí srovnal a já čerstvě zamilovaná utíkala pro suvenýry.
Jak jinak, než jedlé. Macarons od Pierra Hermé i Ladurée, čokoládové pralinky, marmeláda a tak. Navíc jsem nutně potřebovala ještě cheesecake od Pierra Hermé. Na Den Macarons nemají žádné dorty a tak jsem musela znovu běžet do centra, abych zjistila, že cheesecake ještě není. Jako bolestné jsem si koupila Ispahan croissant a schovala si ho na horší časy (čti na otravné čekání na letišti). Kombinace růže, liči a maliny je zajímavá, ale obyčejný croissant z Liberté mi chutnal víc.
Nastalo nevyhnutelné, tedy odjezd. Opatrně jsem uložila macarons do kufru a utíkala na nádraží. Cestou jsem ovšem stihla ještě cappuccino v
Café Craft, zvláštním podniku, kde si můžete za tři Eura pronajmout stůl a pracovat. Cappuccino vypadalo normálně, ale moc mi nechutnalo. Přičítám to své rozmazlenosti a zálibě ve světle pražených kávách, tohle byl tak trochu temný francouzský styl.
Maličko se stydím, když černé na bílém vidím, kolik jsem toho za pár hodin v Paříži snědla. Utěšuju se tím, že to bylo něco jako služební cesta a ochutnat co nejvíc byla moje povinnost. Nebo ne? Sakra, dala bych si mučenkový éclair.
