středa 9. dubna 2014

Fialkový cheesecake

Fialky rozkvetou a zase odkvetou tak rychle, že možná ani nestihnete říct "fialkový cheesecake". Loni jsem vyrazila do lesa pozdě a našla jen uschlé zbytky, letos to bylo za minutu dvanáct. Šla jsem na línou nedělní procházku do kavárny, obutá do nových, ne úplně pohodlných bot. Po kávě a jablečném dortu jsem si vzpomněla, že všichni kolem mě už mají dávno nasbíráno a tak bych asi měla omrknout stav květů v tom ubohém kousíčku přírody, co mám kousek od domu. Říkám mu les.
Nejdřív jsem šla po cestě a snažila se zahlédnout nějaký modrý kvítek, na který bych dosáhla a nemusela se s kabelkou a v semišových balerínách prodírat houštím. Nepovedlo se a tak jsem shrbená lezla po strání, vysypávala suché listí a hlínu z bot a paběrkovala poslední zbytky polosuchých fialek. Za hodinu jsem jich měla asi půl kelímku. 
 
 
Takhle by to nešlo, zkusím štěstí o kus dál. Ve vlasech větvičky a s poškrábanýma rukama jsem pokračovala po cestičce a před běžci a páry na romantické procházce, které jsem míjela, se tvářila, že nejsem bláznivá. Oni si asi mysleli opak, ale já konečně našla dokonalé naleziště, jedna fialka vedle druhé, na stráni, kam nejde slunce. To sice znamenalo, že tam fialky ještě neodkvetly, ale také to, že půda byla úplně mokrá. Vyškrábala jsem se nahoru, odrazila útok obrovského bernardýna (no dobře, byl za plotem, ale v první chvíli jsem to nevěděla), uklouzla a sjela po mokré hlíně zpátky dolů. Kromě větviček a škrábanců jsem teda vypadala ještě jako prase, ale za chvilku jsem měla opravdu velkou kupu fialek a mohla jít domů.
 
 
Tam jsem fialky trochu umyla a dala uschnout. Část, asi půl hrnku, jsem zbavila stonků a smíchala je s 200g cukru krupice. Třicet nejhezčích kousků jsem kandovala. Jsou dva způsoby, s bílkem nebo bez, zkusila jsem tedy ten druhý. Udělala jsem cukrový sirup a fialky do něj namáčela. Pak jsem pinzetou oddělila okvětní lístky od sebe a každou fialku pocukrovala ze všech stran. Ustříhla jsem stonek a dala na papír posypaný cukrem schnout. Byla to práce pro vraha a obávám se, že ji už nebudu opakovat, ale kdo je trpělivý, jde do toho. Ze zbytku fialek jsem otrhala stonky a šla dělat sirup. Zvážila jsem květy, bylo jich 30g, dala je do misky a zalila 150g horké vody. Nechala jsem louhovat 48 hodin, protože jsem na ně zapomněla, ale měly tam být jen 24 hodin. Slila jsem úplně modrý výluh a přidala asi 180g cukru krupice. Svařila jsem, až se cukr rozpustil, přidala pár kapek citrónové šťávy, čímž došlo k zázraku a sirup zfialověl. Nalila jsem ho do vyvařené láhve a druhý den zjistila, že už není fialový, ale skoro hnědý. Chuť a vůně byly ovšem v pořádku a tak jsem se pustila do cheesecakeu.


 Ingredience na 20cm formu:
150g polohrubé mouky
75g studeného másla
30g cukru krupice
1/2 vajíčka
---
600g krémového sýra (Philadelphia, Buko)
140g fialkového cukru (asi týden naložené fialky v cukru, pak lehce pomixovat)
3 velká vejce
3 lžíce fialkového sirupu
40ml smetany ke šlehání
---
kandované fialky na ozdobu
 
Postup:
Dno otevírací dortové formy vyložíme pečícím papírem. Troubu předehřejeme na 180°C.
Z mouky, másla, cukru a vajíčka zpracujeme drobivé těsto (používám foodprocessor), které upěchujeme na dno formy. Můžeme udělat i nízké okraje. Dáme péct na 10 minut.
Zatím umícháme krém. V robotu na nejnižší rychlost promícháme krémový sýr s cukrem. Po jednom zapracujeme vejce, sirup a nakonec smetanu. Směs vlijeme na předpečený korpus, uhladíme povrch a formou důrazně klepneme o stůl, abychom se zbavili vzduchových bublin.
Pečeme 15 minut na 180°C, poté teplotu stáhneme na 120°C a pečeme ještě 45 minut. Pečeme buď ve vodní lázni - tedy formu velmi pečlivě obalíme alobalem a dáme do hlubšího plechu naplněného horkou vodou nebo normálně, ale na dno trouby dáme pekáč s horkou vodou. Během pečení troubu neotevíráme.
Necháme vychladnout v pokojové teplotě a potom přesuneme vychladit do lednice, nejlépe přes noc. Z formy vyndaváme až zcela vychlazený dort.
Těsně před servírováním ozdobíme kandovanými fialkami.

pondělí 31. března 2014

Kávové mini-cheesecakes


Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem ještě nedělala kávový cheesecake. Mám tu tolik druhů, ale jedna z mých nejoblíbenějších příchutí chybí. Skandál. Tak rychle, ještě než začne sezóna rebarbory a pak smršť všeho možného letního ovoce - káva a dort v jednom.

Ingredience na 12 dortíků:
115g polohrubé mouky
30g cukru krupice
60g másla
1 malé vajíčko
---
400g krémového sýra (Philadelphia, Buko)
80 - 100g cukru krupice
2 vejce
50ml smetany ke šlehání
7g mleté kávy
---
2 plátky želatiny
15g mleté kávy
cukr podle chuti

Postup:
Nejdřív si upečeme základ. Troubu předehřejeme na 180°C. Připravíme si silikonovou formu na muffiny.
V míse promícháme mouku a cukr, přidáme na kostičky nakrájené máslo a pomocí prstů vytvoříme drobenku. Vmícháme vajíčko a opět rozdrobíme. Případně všechny ingredience dáme do foodprocesoru. Směs rovnoměrně rozdělíme do připravené formy a prsty upěchujeme na dno. Dáme péct na 10 minut. Troubu stáhneme na 150°C.
Smetanu přivedeme k varu, vsypeme kávu, necháme 2 minuty louhovat a přecedíme.
Ve velké míse promícháme krémový sýr s cukrem, pokud máme robot, tak na nejpomalejší rychlost. Po jednom přidáme vajíčka a nakonec kávovou smetanu.
Formu s předpečenými základy dáme do vyššího pekáče, který poté naplníme vařící vodou. Krém rozdělíme do formy tak, aby v každém důlku zbyly aspoň 3mm místa a dáme péct na 20 minut.
Mezitím si do studené vody namočíme želatinu podle návodu na obalu.
Kávu zalijeme 250ml vody a necháme 2 minuty louhovat. Přecedíme přes papírový filtr a osladíme. Do horké kávy dáme vyždímanou želatinu a promícháme.
Ihned po vytažení cheesecakes z trouby na ně opatrně, nejlépe po lžících, nalijeme kávu s želatinou. Dáme ztuhnout do lednice, nejlépe přes noc.
Kraje dortíků objedeme ostrým nožem a opatrně vyloupneme z formy.
 
Jeden dortík se mi při vyndavání z formy trochu převrátil na bok a pomačkal se, tak jsem ho musela sníst. Aby netrpěl, rozumíte. Dobrota!

středa 26. března 2014

Gevulde Koeken

Je to asi deset let, co jsem prvně ochutnala holandské mandlové koláčky a zamilovala si je. Přivezl nám je bratr mého chlapce a já se pak pokaždé, když jel do Holandska znovu, dožadovala nášupu. Kdovíproč jsem si nikdy nezapamatovala, jak se jmenují. A pak najednou, loni v lednu, jsme měli ve výzvě Odvážných pekařů něco, co je dost připomínalo. Malým pátráním jsem objevila název a od toho byl jen malý krok k receptu. K jeho vyzkoušení to ovšem bylo mnohem dál, protože jsem líná a pořád jsem je odkládala. Až v neděli - celý den bylo venku opravdu ohavně - na ně přišla řada. Abych se přiznala, tak hlavně proto, že zásoby v lednici a špajzu mi nic sofistikovanějšího nedovolily a do deště se mi ale vůbec nechtělo.  

Recept je převzatý z The Dutch Table.

Ingredience na 10-12 koláčků:
350g hladké mouky
125g cukru krupice
1 lžička prášku do pečiva
špetka soli
210g studeného másla
1 - 2 lžíce ledové vody
---
125g mandlí
125g cukru krupice
1 vejce
1 lžička citrónové kůry
---
vejce na potření

Postup:
Do mísy prosejeme mouku s práškem do pečiva a solí, přidáme cukr a promícháme. Máslo nakrájíme na kostičky nebo nastrouháme na hrubém struhadle a prsty vytvoříme drobivou směs. Přidáme lžící vody a zpracujeme těsto. Je lepší si těsto, když už aspoň trochu drží pohromadě, vyklopit na pracovní plochu a zpracovat takto. Pokud nedrží, přidáme ještě trošku vody.
Z těsta vypracujeme bochánek, ten rozdělíme na půl a každou část trochu zploštíme - bude se nám pak lépe rozvalovat. Zabalíme do fólie a dáme aspoň na hodinu do lednice.
Zatím si připravíme náplň. Mandle nameleme na jemno (můžeme použít mandlovou mouku), smícháme s cukrem, vajíčkem a kůrou a důkladně promícháme.
Troubu si předehřejeme na 180°C. Plech vyložíme pečícím papírem.
Z lednice vyndáme jednu část těsta, na lehce pomoučněné ploše ji rozválíme na placku cca 3mm tenkou. Vykrájíme kolečka a do středu poloviny z nich dáme po lžíci náplně. Překryjeme je druhou polovinou koleček a spoje důkladně přimáčkneme - můžeme použít vidličku. Stejně postupujeme s druhou částí těsta.
Koláčky potřeme rozšlehaným vajíčkem a pečeme 25-30 minut dozlatova. Necháme vychladnout na mřížce.
Podáváme třeba s hrnkem horkého kakaa nebo ještě vlažné se sklenicí studeného mléka hlavně v šedivých deštivých dnech.
 
Musím říct, úplně spokojená s receptem nejsem, koláčky si pamatuji vláčnější. Navíc jsem si omylem vybrala recept, který radil použít "1 3/4 sticks butter" a "2 cups" mouky, což nesnáším a myslím, že tady mohla vzniknout chyba. Příště zkusím přidat vajíčko nebo víc másla, tím se dozajista nic nepokazí.

neděle 23. března 2014

Paříž podle mě - je sladká a kávová

Jak už víte, skočila jsem si na den a půl do Paříže, abych konečně důstojně oslavila Jour du Macaron. Kromě toho jsem si dala za úkol objevit nějaké nové módní sladkosti, cool kavárny a neodolatelná pekařství. Věděla jsem, že času bude málo a tak bylo nutné se pořádně připravit. Na plánku pařížského metra jsem zakroužkovala 45 míst, která by mohla stát za to. Bylo jasné, že jich nestihnu ani čtvrtinu, ale chtěla jsem mít jistotu, že ať budu kdekoliv, bude v dosahu nějaký slibný podnik. Stáhla jsem si do telefonu plánovač spojů MHD (super) a offline mapu Paříže (na houby), bookla hotel na strategickém místě a vyrazila na letiště. A zapomněla doma svůj pečlivě připravený plánek. No, to mi to pěkně začíná. Naštěstí jsem se stihla vrátit, nebojte se nic.
Abych mohla projíst co nejvíc, koupila jsem tu nejlevnější letenku. Asi nikoho nepřekvapí, že byl let o více než hodinu zpožděný a já se octla na letišti Charles de Gaule pět minut po odjezdu posledního vlaku. Nevadí, jak víte, jsem dokonale připravená, za 10 minut mi jede noční autobus. Otázkou, na kterou zjevně neznám odpověď nejen já, ale ani paní v informacích, je, kde je jeho zastávka. Zkrátím to - do postele jsem se místo planované půlnoci dostala po třetí hodině. Čekal mě náročný den.

Den první
Na sedm ráno jsem měla naplánované pekařství Vandermeersch s údajně nejlepšími bábovkami ve městě. Pečou se jen třikrát týdně a bývají brzy vyprodané. Stihla jsem to na půl osmou, pekařství malé, milé, voňavé, za pultem majitel a vzadu ve výrobně čilý ruch. Nějak nechápu, proč u nás většina pekařství vůbec nic nepeče a jen přeprodává rozmrazené cosi. Čest výjimkám. Bábovky trůnily na pultě a čekaly na mě. Byly spíš menší než ty, na jaké jsme zvyklí u nás, ale zase příliš velké pro jednoho. Prodávají se na váhu, tuším cenu asi 25 EUR za kg, vychází to kolem 15 EUR za kus. Nechala jsem si tedy jednu zabalit jako suvenýr pro rodiče - a trapně si u nich bábovku fotila a dožadovala se kousku na ochutnání. Je to peklo, mít takovou šílenou foodie dceru, žejo?
Verdikt? Bábovka je kynutá, těsto dost podobné italskému panettone, překvapivě hodně sladká. Nemyslím, že za tu cenu stojí, doporučuji zkusit spíš něco méně vyhlášeného, všechno pečivo vypadalo báječně. V blízkosti pekárny je krásný park s jezerem, můžete si udělat piknik.




Po dvou hodinách spánku (nějak jsem po té dobrodružné jízdě z letiště nemohla usnout) jsem nutně potřebovala kávu a snídani. Na cestě do centra jsem měla vyhlédnuto asi patnáct kaváren, nejblíž byla Fragments. Nudlovitý strohý prostor, za kávovarem barista-sympaťák a v mini-kuchyňce slečna, co mi připravila míchaná vajíčka. Ta nebyla nic moc, spíš suchá, bez pečiva. Káva na aeropressu fajn, zrnka od Tima Wendelboea. Nabízejí i espresso nebo cappuccino, kávu z různých pražíren, ale kavárna je taková studená, tak jsem radši pokračovala dál.



Celá natěšená jsem se chystala vlítnout k Pierrovi Hermé čtvrt hodiny před otevřením. Musela jsem se jít projít k Centre Pompidou, ale chvilku po desáté jsem se konečně ocitla v nebi. I přes to, že byl den D, tedy Den macarons, byla jsem jediná zákaznice. Boží. Všechno jsem pořádně okoukla, směla si vyfotit makronky, což mi posledně nechtěli dovolit, trošku jsme si popovídali s panem prodavačem (co moje zoufalá francouzština a jeho jen o chlup lepší angličtina dovolily) a nakoupila jsem to, kvůli čemu jsem sem jela. Dostala jsem ochutnat pralinku s mléčnou čokoládou a zázvorem a šup šup ke konkurenci pro srovnávací vzorky.


Cestou jsem se ještě zastavila na další kávu v nejmilejší kavárně, na jakou jsem tu narazila, Café Loustic. Je to přesně ten typ podniku, kde bych mohla vysedávat celý den. Tak akorát rušno, abyste si nepřipadali divně, ale zároveň klid na čtení a relax u kávy. Štamgasti vítající se s londýnským majitelem, francouzština střídající se s angličtinou, výborná káva od Caffènation. A malá oslava prvních narozenin kavárny - božský cupcake pro každého zákazníka a dvě Američanky zpívající Happy Birthday. Nechtělo se mi odejít...




Pokračovala jsem pěšky podél Seiny, abych vychodila ten cupcake, k Ladurée v ulici Bonaparte. Skoro naproti je české velvyslanectví a na konci ulice i další pobočka Pierre Hermé. Uměli si ti velvyslanci vybrat místo! V Ladurée se - narozdíl od butiků PH - dá i usadit a sníst si sladkosti na místě, ale mně se jejich přeplácaný a pozlacený styl vůbec nelíbí.


Popadla jsem macarons, popojela na Trocadéro a užívala si výhled na Eiffelovku. Přitom jsem se trochu spálila, ale hlavně důkladně a vědecky zhodnotila zakoupené vzorky. Nejdřív kontrola vzhledu - samozřejmě všechno dokonalé, potom konzistence - nedokážu rozhodnout, kdo vyhrává a nakonec - KONEČNĚ - chuť. Nerada to přiznávám, ale slaný karamel od Ladurée je lepší než od Pierra Hermé. Tím to ale končí. Ladurée je proti Pierrovi Hermé nuda. Náplně je málo a jsou jednoduché. Miluju složité kombinace, vrstvy chutí, kdy během pojídání jedné malé makronky cítíte v puse úplný ohňostroj.


Poobědvala jsem tedy macarons a lehce předávkovaná cukrem (nějak brzy) jsem pokračovala.

Nečekal mě zeleninový salát ani nic podobného, ale velmi módní záležitost. Sladká, samozřejmě. V Paříži jsou totiž macarons už docela out a novým hitem jsou éclairs. Banánky z odpalovaného těsta, plněné všelijakými náplněmi a navrch ještě krásně nazdobené. Bohužel, velký butik L' Éclair de génie byl mimo moje trasy, tak jsem se musela spokojit s malým kioskem v obchoďáku. I tak jsem měla problém vybrat. Všechny vypadaly dokonale, ale jsou dost velké a tak jsem po obrovském vnitřním boji zvolila jen dva. Moje nejoblíbenější příchutě - slaný karamel a mučenka s malinou. Slečna za pultem se trochu smála mým taškám od Pierra Hermé a Ladurée a z legrace se ptala, jestli obcházím všechny cukrárny. Vypadala trochu vyděšeně, když jsem přiznala, že tak nějak to je.
Už dost vyřízená a zřejmě s menším úpalem nebo úžehem, jsem se vrátila do hotelu - cestou jsem v pekárně na rohu snědla croque-monsieur a vypila Oranginu, abych náhodou neměla hlad - a dala si odpoledního šlofíka. Potom jsem posvačila éclairs. Ach! Nepočítám-li nejlepší dort na světě - tedy cheesecake Ispahan od Pierra Hermé - nejedla jsem nikdy nic tak dobrého. Báječné odpalované těsto doslova nacpané lehounkým krémem, v polevě karamelového éclair byly navíc takové zvláštní kuličky, které v puse jakoby praskaly. Neměla bych to říkat, ale málem jsem se rozbrečela, když bylo po nich.

 


 
 


 



 
A tak jsem radši vyrazila na večerní procházku - ke konkurenci Christophe Adama z L' Éclair de génie - do L' Atelier de l' éclair. Při představě, že do sebe nacpu něco dalšího sladkého na mě šly mdloby a tak jsem koupila jen malé "cocktail" verze. Aby se mi dobře porovnávalo, tak podobné příchutě - tedy slaný karamel a mango-mučenka, k tomu navrch lesní ovoce (když jsou tak malé, žejo). Krabičku jsem dala do kabelky a potulovala se jen tak bezcílně po městě. Neměla jsem ani pomyšlení na to, cokoliv jíst nebo pít. Díky pařížskému stylu pohybu po ulicích - jdu, nedívám se napravo ani nalevo a hlavně skáču do silnice na červenou s vztekám se, co tam dělá auto - který jsem si rychle osvojila, jsem éclairs donesla do hotelu v hrozném stavu. Natruc jsem si skočila do pekárny na rohu a snědla tam báječně křupavou bagetu s tuňákem. Odpadla jsem před desátou a myslím, že se mi zdálo o syrové zelenině a životě bez cukru a lepku.


Den druhý
Ráno jsem posnídala zmasakrované éclairs a zvolila za vítěze ty první; hlavně kvůli nevýrazným náplním z "Ateliéru". Odjezd se blížil, bylo třeba jít koupit suvenýry. Ovšem bez kávy nejsem k ničemu a tak jsem vyrazila do další kavárny. Cestou jsem pohoršeně konstatovala, že jsem ještě neměla croissant. Skandál! Náhodně jsem natrefila na nádhernou pekárnu Liberté s otevřenou kuchyní (zcela mimo můj seznam!), vpadla tam, vzala si jeden croissant au beurre a snědla ho na mostě nad kanálem Saint-Martin. Strašně foukalo a začínalo pršet, drobečky z croissantu lítaly kolem a já byla moc smutná, že budu muset domů.


Na kávu jsem si sedla do Ten Belles, maličké kavárny s legračními skládacími židlemi, patrem s pár stolky a výhledem na ruch u baru. Dveře se tu netrhnou, většina hostů do sebe jen kopne espresso nebo si bere kávu s sebou. Opět jsem si dala filtrovanou kávu, bohužel to byl poněkud hořký zážitek. Sladký barista to naštěstí srovnal a já čerstvě zamilovaná utíkala pro suvenýry.



Jak jinak, než jedlé. Macarons od Pierra Hermé i Ladurée, čokoládové pralinky, marmeláda a tak. Navíc jsem nutně potřebovala ještě cheesecake od Pierra Hermé. Na Den Macarons nemají žádné dorty a tak jsem musela znovu běžet do centra, abych zjistila, že cheesecake ještě není. Jako bolestné jsem si koupila Ispahan croissant a schovala si ho na horší časy (čti na otravné čekání na letišti). Kombinace růže, liči a maliny je zajímavá, ale obyčejný croissant z Liberté mi chutnal víc.
 

Nastalo nevyhnutelné, tedy odjezd. Opatrně jsem uložila macarons do kufru a utíkala na nádraží. Cestou jsem ovšem stihla ještě cappuccino v Café Craft, zvláštním podniku, kde si můžete za tři Eura pronajmout stůl a pracovat. Cappuccino vypadalo normálně, ale moc mi nechutnalo. Přičítám to své rozmazlenosti a zálibě ve světle pražených kávách, tohle byl tak trochu temný francouzský styl.
 

Maličko se stydím, když černé na bílém vidím, kolik jsem toho za pár hodin v Paříži snědla. Utěšuju se tím, že to bylo něco jako služební cesta a ochutnat co nejvíc byla moje povinnost. Nebo ne? Sakra, dala bych si mučenkový éclair.

 
Abych zapadla a nevypadala jako turistka, nevzala jsem si foťák a všechno fotila jen na telefon. Omluvte tedy prosím kvalitu fotek. Snad vás, stejně jako mě, potěší, že to spolu s mým klasickým protivně-naštvaným výrazem fungovalo dobře. Spousta lidí mě zřejmě považovala za arogantní Pařížanku a ptala se na cestu.

A na závěr, pár odkazů, které by se vám při návštěvě Paříže mohly hodit
http://www.goodcoffeeinparis.com/
http://www.davidlebovitz.com/paris/
http://www.transilien.com/
http://parisbymouth.com/
http://www.unlockparis.com/

Jour du Macaron - konečně v Paříži!

V jedné ruce macaron od Pierra Hermé, v druhé macaron od Ladurée. Tak znělo předsevzetí, které jsem si dávala poslední tři roky. 
Ten další už určitě strávím v Paříži. 2011, 2012, 2013 a já pořád v Praze. To už nešlo dál. Letos na Nový rok jsem objednala letenku a právě teď si užívám Paříž.
Možná si myslíte, že letět na otočku jen kvůli macarons je praštěný. Neberu vám to, jsem prostě praštěná holka a nechci to změnit. Jo a taky tu nejsem jen kvůli macarons. Celkem mám ve svém seznamu 45 míst k navštívení, ani jedno z nich není památka. Kavárny, cukrárny, pekařství, café, bary. Macarons, éclairs, croissants, baguettes.


BON JOUR DU MACARON, MES AMIS!

úterý 18. března 2014

Guinness & Whiskey Cupcakes


Vždycky je důvod slavit a když nemáme žádný svátek u nás, půjčíme si nějaký třeba v Irsku. Včera byl Den svatého Patrika a tak to na oslavu chtělo něco irského a zeleného. Co třeba pivo Guinness, irská whiskey a navrch ještě trocha irského likéru? Zní vám to jako dost opilecký nápad? Dejte si k němu ještě irskou kávu; když už, tak už.

Recept je převzatý ze Smitten Kitchen

Ingredience na 12 cupcakes:
125ml piva typu stout, např. Guinness
118g másla
40g holandského kakaa
110g hladké mouky
100g polohrubé mouky
250 - 275g cukru krupice
3/4 lžičky jedlé sody
špetka soli
1 velké vejce
100g zakysané smetany
---
110g hořké čokolády, max. 60% kakaa
80ml smetany ke šlehání
15g změklého másla
1 lžička (až jedna lžíce) irské whiskey
---
60g změklého másla
150g cukru moučka
2-3 lžíce irish cream likéru (např. Baileys, Carolans)
---
zelené cukrové zdobení (nebo v nouzi pistáciové ořechy)

Postup:
Formu na muffiny si vyložíme papírovými košíčky, troubu předehřejeme na 180°C.
Pivo a máslo dáme do kastrolu, přivedeme k varu, sundáme z ohně a vmícháme kakao. Necháme lehce vychladnout.
V míse promícháme mouky, cukr, sodu a sůl.
V jiné míse prošleháme vejce se zakysanou smetanou. Do této směsi přidáme pivo-máslo-kakaovou směs a promícháme.
Pomocí gumové stěrky důkladně vmícháme moučnou směs.
Těsto rozdělíme do připravené formy a pečeme 20 - 25 minut.
Necháme zcela vychladnout na mřížce.
Zatím připravíme čokoládovou náplň.
Do misky dáme nalámanou čokoládu. Smetanu přivedeme k varu a přelijeme ji přes čokoládu. Necháme minutu stát a vymícháme dohladka. Přidáme máslo a rozmícháme. Přidáme whiskey a necháme v pokojové teplotě, až ganache vychladne.
Středy všech cupcakes trochu vydlabeme. Dobře to jde menším nožem, případně speciálním vykrajovátkem na díry do cupcakes (fakt si to někdo koupí?). Drobky, které nám zbudou. můžeme sníst. Vzniklou dutinu každého cupcake naplníme čokoládovou ganache.
Nakonec připravíme krém.
Máslo šleháme na vysoké otáčky, až zbělá. Postupně přisypáváme cukr a stále šleháme na vysoké otáčky, získáme tak nadýchaný krém. Nakonec zašleháme likér. Pokud by byl krém moc řídký, přidáme další cukr.
Cupcakes ozdobíme pomocí cukrářského sáčku s oblíbenou špičkou. Posypeme zeleným cukrovým zdobením nebo pistáciemi.

pátek 14. března 2014

Setkání foodblogerů a sousvide vaření

Když mi přišla pozvánka na druhé setkání foodblogerů v Chef Parade, tak jsem zas tak moc neváhala. První akce se moc povedla, vaření i společnost jsem si fakt užila, tak proč nejít znovu. Jak se termín blížil, ukázalo se, že kromě toho, že se potkám se spoustou lidí, které znám i neznám, můžu i vyhrát sousvide, tedy přístroj na vaření ve vakuu.
Kdo mě čte trochu pravidelně, ten ví, že vařit moc neumím, spíš peču. Nijak zvlášť jsem tím pádem po výhře netoužila - na rozdíl od ostatních členů našeho týmu z minula. Po mailu jsme se dohadovali, jestli se nám zase podaří sestavit vítězný tým a jak se o vyhraný sousvide popereme budeme střídat.
Jednu únorovou sobotu jsme se tedy sešli v Chef Parade v Holešovicích, kde nás přivítala ambasadorka druhého setkání Markéta z blogu Kitchenette, šéfkuchař Petr Heneš a David Zeman z ForCook. Po úvodním představení metody sousvide jsme se rozdělili do týmů - drze jsme nečekali na nějaké rozpočítávání a šli do osvědčené sestavy. Tedy: Markéta z Meg v kuchyni, Honza ze Sweet Little Something a já, plus Klára ze Zápisky Kačky Žvýkačky a Terezie z Potěšení z jídla, větší z jeho přípravy.
Terezie a já dřeme, Markéta a Honza se flákaj'. Klára se nerada fotí.
Oproti minule jsme tentokrát nevařili z tajných ingrediencí, ale dostali recepty a vyzkoušeli si tak vepřovou panenku s polentou a rajčatovo-liškovou omáčkou, lososa s cuketou a máslovou omáčkou a hrušku s vinnou redukcí a mascarpone. Vše samozřejmě metodou sousvide.

Zase to vypadá, že pracuju, i když jsem spíš dost pila víno. Fotky lžou.
Byla jsem trochu zklamaná, těšila jsem se na kreativní vaření, ale musím uznat, že výsledná jídla byla výborná a užili jsme si spoustu legrace. Hlavně losos s máslovou omáčkou byl super.

Vepřová panenka, rajčatovo-lišková omáčka, polenta, demi-glace
Losos, cuketa, máslová omáčka
Uzdu fantazii jsme nakonec mohli popustit při soutěži - tentokrát o nejlépe naservírovanou hrušku. Každý z týmu měl trochu jinou představu, ale shodli jsme se na ozdobách z karamelu, které od nás některé týmy čile okopírovaly, což nás těší. Terezie motala karamelové spirály, Honza zkoušel klec z karamelu a Markéta karamelové vlasy.

Klec z kramelu, verze 1.0
Dobrá nálada při práci s karamelem.
Já se zabejčila a trvala na tom, že budeme děsně in, když hrušku naservírujeme netradičně a moderně. Inspirována mým současným vzorem Antoniem Bachourem jsem část týmu přesvědčila a zbytek ignorovala (nezlobte se), hrušku jsme rozkrájeli a její plátky vrstvili a prokládali mascarpone s vanilkou a pláty karamelu.
 
Moderní plejting, ne?
Držím to jak prase kost, vím.
Nebylo to tak hezké, jak jsem si představovala, ale bylo to neotřelé a neobsahovalo to nejedlé komponenty. Budu jedovatá, ale nechci se pokoušet pitvat celou hrušku i s jádřincem a šťopkou pomocí dezertní vidličky. Nechci mít na talíři celý badyán. Nechci přemýšlet, jestli jsou věci na talíři k jídlu. Nicméně jsme (jsem) zůstali nepochopeni a soutěž jsme nevyhráli.

Naše hruška. Vlastně se nedivím, že jsme nevyhráli, nevypadá to tak, jak jsem si předsevzala.
Výherní hruška.
Naše druhá (nesoutěžní) hruška.
Nakonec přišlo na řadu losování o zmíněný sousvide. První vylosovanou byla Monika. Žádná Monika se ovšem nehlásila, zkusila jsem se teda tvářit, že "já jsem Monika", ale ukázalo se, že si jen odskočila. Tak nic no. Ovšem Monika už sousvide má a tak se losuje znovu, sousvide získavá Lucie. Koukám kolem sebe, která Lucie to asi je a překvapení! - jsem to já. Pozor, následující věta obsahuje nadsázku a ironii! Konečně nějaká spravedlnost, to máte za tu hrušku. Cha!

Cože? Já?!
Sousvide jsem doma testovala na dvou receptech plus několika zkušebních vajíčkách. Vařím jen pro sebe a nahřívat kvůli jedné porci lososa / jednomu vejci tolik vody mi připadá jako plýtvání, ale... Je to taková dobrota! Tedy až na ta vejce, to je pořádná věda. 63,5°C na hodinu? Na 70 minut? Nejdřív vařit, pak šokově zchladit a mrsknout už nevím na kolik a jak dlouho do sous vide? 74°C na 15 minut? To by docela šlo, ale po ránu na snídani to není moc praktické.

Kuřecí prsa (šťavantá a božská), růžičková kapusta, dýně, šalvěj

Losos, polenta, grilovaná jarní cibulka

Sousvide, vakuovačka, připravená kuřecí prsa
No, vyzkoušeno, v neděli sousvide posílám dál; celý náš tým si ho chce vyzkoušet a vrátí se mi až na konci června.

Díky Chef Parade a Markétě za pozvání a organizaci, šéfkuchaři Petrovi za recepty a pomoc a Davidovi z ForCook za sousvide a rady kolem vajec. Všechny fotky kromě posledních tří jsou z Chef Parade a já za ně dekuji.




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...