Vůně kuřete pečeného na másle ve mně evokuje dětství. A neděli. Mamka ho dělala často, asi proto, že jeho přípravě nemusela věnovat moc času. Prostě ho za pět minut jedenáct strčila do trouby a šla se dívat na Nemocnici na kraji města. Po dvanácté byl oběd na stole.
Když jsem se před lety odstěhovala od rodičů a měla vařit sama, zdálo se mi, že upéct kuře je nad moje síly. Nevím, na kolik nastavit troubu, nevím, jak dlouho ho péct. Prsíčky nahoru nebo dolů? A na svoje oblíbené jídlo z dětství tak nějak zapomněla. Když už jsem měla v kuchyni něco za sebou a na kuře bych si troufla, tak jsem se k němu stejně nedostala, protože sníst celé kuře sama je nad moje síly. Takže jsem si vždycky koupila jen kuřecí čtvrtky. Ale nebylo to ono. Maso bylo takové oslizlé a ta vůně, kterou si pamatuju z dětství, nikde.
Neumím vařit? Je to tím, že nepeču kuře celé? Ale kdeže! Je to
jednoduchý jak facka. Kuřata, která prodávají v obchodech jsou prostě hnusná. Netuším, co s nimi dělají, ale místo masa mají bláto, porce kuřete je plná různých divných věcí, které tam podle mě nepatří a tak nějak divně to celé smrdí (ne, nekupuju zkažené maso).
Rozhodla jsem se, že tu báječnou chuť a vůni chci zpátky. Chci dozlatova vypečenou kůži a šťávu, která mi bude lepit prsty. Chci mít na pekáči baculaté žluté kuřátko a ne šedivého
chcípáka.
Odvážu se a koupím si bio-kuře. Vždycky mi připadalo, že kupovat bio je zbytečné. Že to nemůže chutnat o tolik jinak. Že je to vyhazování peněz. Co se týká kuřete - není.
Ve čtvrtek jsem v obchodě viděla chlazené bio-kuře. Bezva, skočím si sem v pátek a upeču ho o víkendu. Bohužel, z těch pěti kuřátek, která měli v
chlaďáku, na mě nezbylo ani jedno. Nevadí, koupila jsem mražené a dala ho do lednice rozmrazit. V sobotu večer můj drahý našel v Apetitu recept na (údajně) dokonalé pečené kuře a pustili jsme se do toho.
Pokud chcete kuře k nedělnímu obědu, je třeba začít už v sobotu večer (nepředpokládám, že by někdo chtěl v neděli - nebo i jindy - vstávat v pět ráno).
Ingredience:
1 bio-kuře
200g soli (ano, opravdu 200)
100g cukru
3 bobkové listy
1 větvička rozmarýnu
2 větvičky tymiánu
100g másla
Postup:
Alespoň šest hodin před samotným pečením připravíme kuřeti bazén. V litru horké vody rozpustíme sůl i cukr, přidáme studenou vodu a bobkový list. Necháme vychladnout a omyté kuře dáme plavat. My jsme ho tam nechali přes noc a pak ještě druhý den až do odpoledne.
Zapneme troubu na 220°C. Vyndáme kuře (my jsme mu přes noc - už ani nevím proč - dali jméno José Armando, ale to není tak úplně povinné) z nálevu, osušíme ho, položíme prsíčky nahoru do pekáče,
hodíme na něj rozmarýn a tymián, poklademe ho plátky másla, podlijeme asi
deckou vody a dáme péct. Po patnácti minutách snížíme teplotu na 180°C a pečeme ještě třičtvrtě hodiny. Občas na kuře
mrkneme a polijeme ho vypečenou šťávou, připadně přidáme trošku vody.
Nakonec kuře otočíme prsíčky dolů, zvýšíme teplotu zpátky na 200°C a necháme zezlátnout. Trvá to ještě asi čtvrt hodiny.
Zatímco José Armando si dával
solárko, osmažili jsme na trošce másla cibulku a uvařili brambory. Rozšťouchali jsme je, přidali smetanu a promíchali s cibulkou.
Kuře musel můj drahý porcovat nůžkami na papír z Ikea, protože nůžky na drůbež nevedu.
Na závěr bych asi měla zhodnotit, jestli poměr cena x výkon u bio-kuřete splnil mé očekávání. Musím přiznat, že rozhodně ano. Koneckonců, o tom, že to bylo dokonalé, svědčí to, že mám pouze dvě fotky - jednu navíc jen z
mobilu. Nádherná vůně se dostavila jako první, už během pečení a tomu se težko odolává. Zlatavá kůže byla
mňam. Vypečená šťáva opravdu lepila prsty. Obrala jsem z kostí skoro všechno maso - to se mi u "normálních" kuřat nestává. Hledím se jich totiž co nejdříve zbavit.
Ach! Miluji Tě, José Armando.
