Velká sýrová nakládačka

Sedmý ročník Velké sýrové nakládačky neboli mistrovství světa v nakládaní hermelínu, proběhl minulou sobotu na Vyšehradě. Původně jsem se letos vůbec přihlásit nechtěla - termín připadal na den po Apetit pikniku, ale nakonec jsem naložila a přihlásila svůj již čtvrtý kousek. Zvolila jsem balkánské chutě, hermelín naplnila ostrým ajvarem (pasta z pečených paprik a lilku), česnekem a čubricou (bulharská směs koření). Jméno: Bulhar.

bulharská hermelínová omáčka aka Bulhar

Musím se přiznat, že vůbec poprvé jsem si nakládačku neužila. Vypadala jsem a cítila jsem se jako zombie, převážnou část soutěže jsem na místě trčela sama s vybitým telefonem a snažila se neusnout. Hermelín jsem naložila moc brzy a tak se úplně roztekl a vypadal odporně a nechutně. Tímto se upřímně omlouvám porotě, který tu bulharskou hermelínovou omáčku musela jíst... Jo a taky nakladačům z mého prvního ročníků, jejichž rozteklé hermelíny jsem pomluvila.



Demo Pepa - My dvě
2. místo vzhled

Sushimelín - Gastronaut

Dobrotaj - Herbalisté
3. místo ve vzhledu
2. místo v chuti
1. - 2. místo od laické poroty

Balkánki kicoš - Pavla Pijanová
1. místo za vzhled
1. místo za chuť
3. místo od laické poroty

Semtamfor - Řízdyzajn
3. místo v chuti
1. - 2. místo od laické poroty

  

Hébé - Magda

Ležatá - Los Sejros

Vyvalený voko - Diverzity Face

 V kategorii vzhled jsem fandila hermelínu ve tvaru sushi, ale vlastně se mi líbily skoro všechny (i můj, než odtekl z talíře). Děkuji moc organizátorkám a ostatním nakládačům za příjemný vizuální zážitek a příští rok zase naviděnou!

Life of Pie - Výzva The Daring Bakers'

Tentokrát jen telegraficky, neboť jsem pořád unavená z Apetit pikniku a to až tak, že jsem včera cestou z práce málem usnula na zastávce autobusu. Ve stoje.
Červnovou výzvu pro nás připravila Rachael z blogu pizzarosa. Vyzvala nás, abychom upekli koláč alespoň podle jednoho ze čtyř daných receptů, ale samozřejmě nás ponoukala k vyzkoušení všech. Na výběr byl Momofuku Milk Bar's Crack Pie, Čokoládovo-karamelový koláč, italská Crostata di Marmellata a tradiční Double Crust Pie. Stihla jsem jen ten poslední - s rebarborou, i když čokoláda s karamelem mě - zejména v deštivém počasí začátku měsíce - děsně lákala a Crostatu mám na seznamu k upečení kdovíjakdlouho. Crack Pie jsem už zkoušela (a asi časem zopakuji, ale neměla jsem před Apetit piknikem prostě energii na nic složitého).

Koláč s rebarborou

Ingredience na koláčovou formu o průměru 20-24cm:
150g másla
250g hladké mouky
10g cukru krupice
špetka soli
45-120 ml ledové vody
---
cca 1-1,5kg rebarbory, očištěné a nakrájené na špalíčky
cukr podle chuti
---
1 vejce prošlehané s 1/2 lžící vody

Postup:
Máslo zabalíme do fólie a necháme aspoň 30 minut v mrazáku. Zatím do mísy prosejeme mouku a vmícháme cukr a sůl. Mísu můžeme dát do lednice.
Zmrzlé máslo nastrouháme na hrubém struhadle do moučné směsi vidličkou promícháme tak, aby všechny kousky másla byly obalené. Přilijeme 45ml ledové vody a vidličkou zpracováváme, až vznikne vláčné těsto. Podle potřeby po lžících přidáváme další vodu. Nakonec rukama rychle smáčkneme tak, aby vznikla koule - nehněteme, nezahříváme, pracujeme rychle - zabalíme ji do fólie a dáme chladit alespoň na půl hodiny.
Troubu předehřejeme na 220°C. Koláčovou formu vymažeme máslem.
2/3 těsta rozválíme na tenkou placku a vyložíme jí formu až ke krajům, může lehce přečnívat. Dno propícháme vidličkou.
Na těsto navršíme rebarboru smíchanou s cukrem (můžeme je smíchat předem a slít šťávu, kterou rebarbora pustí, aspoň pak koláč nebude plavat) a zakryjeme plátem, který jsme vyváleli ze zbylé třetiny těsta. Přečnívající kraje ze spodního plátu přetáhneme přes vrchní a vidličkou přitlačíme k sobě, aby se koláč během pečení neotevřel. Povrch koláče propícháme vidličkou nebo do něj nůžkami vystřihneme ozdobné tvary. Nakonec koláč pomažeme vajíčkem a pečeme v předehřáté troubě 20 minut. Poté stáhneme teplotu na 180°C a dopékáme dalších 30 minut, až povrch pořádně zezlátne.

Kdo si chce vyzkoušet další recepty, najde je tady.

Díky Rachael za pěknou vývzu, snad se k čokoládovo-karamelovému koláči dostanu brzy.

Apetit piknik 2013

Foto: Jiří Tashi Vondráček

Wooohooo! Třetí Apetit piknik se povedl ze všech nejvíc a já jsem šťastná jako blecha. Příšernou únavu spojenou s usínáním za pochodu bohatě vyvažuje naprosto euforický pocit, který z letošního ročníku mám.
Stihla jsem upéct do puntíku všechno, co jsem ve svém drzém časovém plánu před měsícem sepsala. A ještě jeden dort navíc.

I přes to, že za první víkend vyhrazený pečení macarons se nepovedla ani jedna a tak jsem další víkend musela napéct více než 2000 skořápek. To je 60 plechů.

I přes to, že jsem se po tom nepodařeném víkendu samozřejme sesypala a měla chuť se na všechno vykašlat. Pomohl odpočinek v podobě dvou opíjecích večírků s přáteli a víkend, co má 30 pracovních hodin.

I přes to, že uprostřed noci, kdy jsem měla v plánu umíchat čtyři krémy do macarons a v bytě mi hučely dvě narvané lednice, náhle vypadl proud. V bytě bylo asi 28°C. Nejdřív jsem byla v takovém šoku, že jsem nedokázala nic - jen stát a koukat do naprosté tmy. Pak se dostavil záchvat paniky a nakonec jsem se zmohla v zoufalé volání na twitteru, že hledám místo v jakékoliv lednici v Praze. Elektřinu nakonec pustili, ale já byla tak pikosekundu před infarktem.

I přes to, že celé tři dny, které jsem měla vyhrazené na pečení cheesecakes, byla venku tropická vedra a počasí lákalo k válení se u vody.

I přes to, že v tom počasí moje lednice nestíhaly, hučely, vrčely a bylo v nich asi tak 15°C. A samozřejmě se do nich nevešlo 21 dortů a 1000 macarons.

A víte co? I přes to všechno - nebo možná právě proto - jsem si letos pečení vážně užívala. Otevřenej balkon, hlasitá hudba, bezinková šťáva a já šťastně tancující po kuchyni s dalším kbelíkem Philadelphie. Od chvíle, co vypadl proud už mi všechny problémy připadaly tak malicherné.
A pak nastal den D. Oproti svému zvyku být nervózní a nespat, jsem spala tvrdě až do zazvonění budíku. Po příjezdu do Karlína a vyřešení menšího nedorozumění, jsme s mým skvělým týmem nazdobili stánek, dali si kávu a začali krájet dorty. Okolo 9:45 se u stánku začala nenápadně tvořit fronta. Krájeli jsme ostošest. Malou chvilku po desáté jsme mohli začít prodávat.

Opravdu vám nemohu prodat "jen krabičku macarons" bez fronty. Možná by mě pak někdo z ní zabil.
Foto: Jiří Tashi Vondráček

Ehm, to je moje fronta?
Foto: Tereza Levá

Bylo to naprosto skvělý! Všichni ve frontě byli milí, nikdo neremcal ani se nestrkal, každý se usmíval, spousta z vás chválila můj blog a já byla opravdu šťastná. Matně si vzpomínám, že jsem poskytla rozhovor České televizi, ale co jsem říkala, bohužel nevím. Snad něco chytrého.

Mediální hvězda v akci
Foto. Veronika Pořízková

Před půl druhou bylo téměř vyprodáno a na pultě se krčilo posledních pár kousků slaného cheesecakeu. Od něj mě zachránila Veronika, se kterou jsme se střídaly na stánku - nabídla mi, že ho ode mě odkoupí a prodá dál, aby už mohla začít prodávat svoje cupcakes a cake popy. Byla jsem ráda, že můžu sbalit věci a jít ochutnávat na stánky ostatních prodejců.

Vyprodáno!
Foto: Jiří Tashi Vondráček

Nakonec, je mojí - opravdu milou - povinností poděkovat:

Všem nakupujícím u mého stánku - za trpělivost ve frontě, za úsměvy a milá slova - byli jste skvělí!

Dorce za obrovskou pomoc ve finále a na stánku.

Apetitu za uspořádání pikniku, který je rok od roku lepší.

Aleně, Irče, Jitce, Kláře, Kočičkovým, Lili, Martině, Pavle, Pavli, Silvii a Zuzce za zapůjčení dortových forem.

Kočičkovým za dodávku mnoha litrů bílků na macarons.

Martině za darovanou lednice včetně dovozu.

Pracovníkům, kteří velmi rychle obnovili dodávku elektrického proudu do mých lednic.

Kláře Bernklau za radu, která zachránila moje macarons.

Hance Rawlings za extra dávku morální podpory.

Tashimu za nabídku lednice v krizové situaci a za krásné fotky.

Rodičům za prostor v mrazáku.

Připadám si jak na Oscarech...

Nuselské prodejně Sklizeno za vstřícnost.

Zdeňkovi Smrčkovi za pomoc při výběru kávy do kávových macarons.

Různým lidem v mém okolí, ať už přátelům čí známým, za neúnavné povzbuzování.

Neznámé slečné, která se se mnou chtěla vyfotit - připadala jsem si jako úplná celebrita!

Jakubovi ze stánku Foodissimo za paštiky.

Jáchymovi z Cidrerie za cidre.

Zuzaně Dvořákové z Laskomin za skvělé koláčky a macarons.

Fanouškům blogu za fotky mého stánku - budou v galerii na facebooku.

Mé největší díky, které nedokážu slovy dostatečně vyjádřit, patří Honzovi a Klokanovi. Za všechno vám oběma strašně moc děkuji, bez vás bych to nedala.

Tak zase za rok? Mrk, mrk...

Chez Lucie na Apetit pikniku (potřetí) - pozvánka

 

Je to tak, třetí Apetit piknik klepe na dveře mého bytu plného macarons. Opět mám časový plán - ještě o kus ambicióznější než loni, dvě lednice narvané Philadelphií a několik obrovských krabic s obaly, talířky a vidličkami. Opět špatně spím, protože vymýšlím, jak na nic nezapomenout, co a jak zorganizovat a zařídit a hlavně, jak to všechno stihnout upéct. Opět se (naštěstí) můžu spolehnout na několik báječných přátel, kteří mě podporují a to zejména ve chvílích, kdy se nedaří a já sedím na zemi před troubou s další nepovedenou várkou macarons a zoufale brečím. Opět se mi nevyhnulo pár menších "katastrof" - vypůjčená lednice neprošla dveřmi, ztratila jsem svou zásadní knihu, strávila jsem celé dva dny pečením zmetků místo macarons, bezinky ne a ne vykvést a jahody ne a ne zčervenat. Ale (a to musím opravdu zaklepat), vše se v dobré obrátilo. Lednici mám na chodbě za dveřmi (díky za tolerantní sousedy), kniha se našla, o víkendu jsem napekla takové množství macarons, že tomu sama nedokážu uvěřit, bezinky jsou v plném květu a jahody zralé a sladké.

 

Dovolte mi tedy, abych vás všechny pozvala na 3. Apetit piknik.

 

Budu se na vás moc těšit již tuto sobotu 22.6.2013 od 10:00 (do 14:00 nebo do vyprodání zásob) u stánku Chez Lucie na Karlínském náměstí v Praze.

 

 

Chystám pro vás spoustu báječných cheesecakes - čokoládový s chilli, jahodový s růžovým želé, mojito, slaný se sušenými rajčaty a ještě spoustu dalších. A pak - samozřejmě - macarons. Třeba kávové, jahodové, citrónové s tymiánem nebo Campari orange. 

 

 

Letos jsme my "kulináři" (rozuměj amatérští kuchaři a pekaři) rozděleni na dvě směny a tak doufám, že se mi - narozdíl od předchozích ročníků - povede ochutnat něco od mých odvážných kolegů.

 

Pokusím se nevynechat:

 

- Kláru Bernklau a její cheesecake brownies

 

- zmrzlinu od Kateřiny z Tři kopečky

 

- švédské dobroty od Báry z Cherries on Top

 

 

Teď už mi nezbývá nic jiného, než si přát pěkné počasí a doufat, že se v sobotu uvidíme v Karlíně. Moc se na vás všechny těším!

 

Katastrofa jménem Croquembouche a jedno narozeninové přání

Už je to opravdu dávno, co jsem v nějakém zahraničním pořadu o vaření poprvé viděla Croquembouche. Majestátní francouzský svatební dort složený ze spousty malých větrníčků z odpalovaného těsta plněných krémem a zdobený křupavým karamelem. Byla jsem naprosto ohromená tou krásou a představovala si, jak bezva by bylo být jedním ze svatebčanů a smět si ty větrníčky odlupovat. Jeden na chuť, další pro radost a další a další, když se nevěsta nedívá. Bohužel, na žádnou svatbu, kde by se Croquembouche podával, mě nikdo nepozval a já na něj nějak zapomněla.
Až do chvíle, kdy jsem ho viděla na blogu u Cataliny. Nádherný, s mandlemi, čokoládou, karamelem a srdíčky - pro její rodiče k narozeninám. Od té doby jsem koumala, komu a k jaké příležitosti bych Croquembouche vnutila. Chtělo to nějakou větší akci, protože - kdo by to řekl - na pohled malý dort se skládá z osmdesáti větrníčků. A možná taky nějaké nakopnutí, abych se do téhle akce vůbec pustila.
Ono nakopnutí - naštěstí pouze virtuální - přišlo v polovině dubna od jedné fanynky. Psala o svém nejlepším příteli a o tom, že mají takovou tradici, že ona jemu peče k narozeninám právě Croquembouche. Bohužel, letos ho péct nebude, protože prý potřebují shodit nějaká kila (kdo ne, žejo) a jestli bych ho neupekla a nesnědla já (s radostí!) a nedala na blog. Asi jsem měla nějakou slabou chvilku a tak jsem - vlastně úplně bez váhání - souhlasila.
V souladu se svou drzostí jsem dort předem nevyzkoušela a rovnou se ho rozhodla servírovat na pikniku několika kamarádům ze Scuku. No, nebudu už dál chodit kolem horké kaše a přiznám pravdu, místo společensky přijatelné verze, kterou jsem měla v záloze.

Den předem jsem upekla asi tak 100 větrníčků. Na těsto jsem použila recept od Cataliny, jen jsem pro jistotu trošku zvětšila dávku. Nevím, zda jsem větrníky udělala moc velké, nebo byla chyba jinde, ale pekly se asi trojnásobně dlouho, než bylo napsáno v receptu. Což znamenalo, že nestíhám schůzku a poslední várku jsem tahala z trouby kompletně oblečená, obutá, s klíčema od bytu v ruce a jednou nohou ve startovním bloku závodu ve sprintu na 300m.
Krémy do větrníčků jsem dělala podle svých vyzkoušených receptů - základní vanilkový jsem rozdělila na tři části, jednu nechala tak, do druhé jsem přidala hořkou čokoládu a do třetí jahodové pyré (což nebyl dobrý plán, neboť se to naředilo a teklo a strašně mě to štvalo). Další krém byl kávová ganache z bílé čokolády a místo jahodového krému jsem nakonec jen ušlehala šlehačku - 36% z Ježkova statku - v životě jsem neochutnala lepší.
Půl hodiny před odjezdem na piknik (naštěstí přeložený pod střechu) jsem si vzpomněla, že nemám kužel, na který se celá ta sláva lepí. Po chvíli zběsilého běhání po bytě a zjištění, že z rozložené krabice ho fakt nevyrobím, jsem vzala zavděk kusem tenkého plastu, který používám místo odrazné desky na focení, tupými nůžkami a lepenkou, co nelepí a po dalších pár minutách sprostého nadávání a několika mozolech (ten plast nebyl TAK tenký), jsem měla něco jako kužel potažený pečícím papírem.
V tu chvíli byl na místě můj odvoz, tak jsem si nasadila sluneční brýle na nenamalovaný obličej, popadla krabici s větrníčky, cukr na karamel a ten prokletý kornout a letěla.
Ha, myslíte, že to nejhorší jsem si už vybrala? Ani omylem, i když hlavní katastrofě předcházelo báječné odpoledne plné skvělého jídla, pití a milé společnosti.

No a já byla s každým dalším chodem nervóznější, jestli se mi povede Croquembouche - po všech těch Aperol Spritzech - sestavit a jestli si neuříznu ostudu před lidmi, kteří připravili taková krásná a dobrá jídla. Maličko jsem se uklidnila, když se mi jako pomocník-dobrovolník přihlásil Cuketka a tak jsme šli vařit karamel.
Můj recept pravil, že se to má vařit tak a tak a pak do jantarové barvy, ale vzhledem k tomu, že jsme tam dali golden sirup, bylo to jantarové už od počátku. Odhadem (špatným) jsme vyhodnotili, že už je hotovo a začali jsme potírat jednotlivé větrníčky karamelem a lepit je na pomocný kužel. První patro se nám báječně dařilo. Druhé jakbysmet.

Třetí patro začalo tlačit na druhé, to na první. Málo uvařený karamel netuhnul a celé se to sunulo dolů. Změnili jsme taktiku, ale větrníčky pořád klouzaly. Karamel byl skoro všude.
V tu chvíli už byli v kuchyni úplně všichni, včetně obrovské Emilky. Každý radil něco jiného, Emilka vesele lovila padající větrníky, Kačce Žvýkačce se na sukni přilepila lžička s karamelem, Ondřej tu tragédii natáčel, já se styděla, Cuketka vymýšlel, co s tím sakra uděláme a pořád jsme lepili a lepili ty opadávající větrníčky.

Nakonec jsme rozhodli, že nalepíme jen jednu polovinu kuželu, rychle to vyfotíme a já budu pak na blogu předstírat, že všechno dobře dopadlo. Fotografové se připravili, zbytek osazenstva přidržoval opadávající větrníčky a pak - tři, dva, jedna teď! - ruce pryč a cvak - a máme jen jednu fotku, na které nejsou vidět větrníky padající k zemi.

Byla jsem zralá se rozbrečet nebo utéct, zejména, když se mě Julka pokusila utěšit jednou z mých oblíbených vět "ale chuťově je to dobrý", ale nakonec jsem se tomu vlastně musela smát.

Zážitky totiž nemusí být kladné, hlavně že jsou silné. A tak, jménem McŽeny, přeji McMuži všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, lásky a kladných zážitků, protože - jak mi McŽena napsala - on si to zaslouží.

Za fotodokumentaci mnohokrát děkuji Julianě a Ondřejovi.

Prinsesstårta - Výzva The Daring Bakers'

Po nepodařené dubnové výzvě jsem se nemohla dočkat zveřejnění té květnové a doufala, že to bude nějaká pecka. A je! Měla jsem radost jako malá a strašně jsem se těšila, až se do báječného šlehačkového dortu pustím. Sice jsem ho už jednou dělala, ale nebyl úplně přesně jako ten, který jsem si pamatovala z dětství.
Květnovou výzvu pro nás připravila Korena z blogu Korena in the Kitchen. Vyzvala nás, abychom upekli klasický švédský dort Princezna. Mohli jsme se klasikou také jen inspirovat a ochutit a nazdobit dort podle svých představ.
Já se rozhodla pro klasiku, i když musím přiznat, že příchuť kokos-ananas, na kterou jsem narazila u jednoho odvážného pekaře, mě láká taky hodně. Ještě je třeba říct, že se mi vlastně vůbec nedařilo - korpus se propadl, krém jsem srazila, růži jsem předělávala šestkrát - ale na výsledku to naštěstí není znát. Princezna byla krásná a strašně dobrá a máma, která dort dostala ke Dni matek, vypadala spokojeně.

Piškot

Ingredience:
4 vejce v pokojové teplotě
225g cukru krupice
70g hladké mouky
65g bramborového nebo kukuřičného škrobu (já dala kukuřičnou moučku a možná proto se korpus propadl)
1 lžička prášku do pečiva
špetka soli
máslo a hrubá mouka na vymazání a vysypání formy

Postup:
Dno formy o průměru 23cm vyložíme pečícím papírem a celou formu vymažeme máslem a vysypeme moukou. Troubu  předehřejeme na 180°C.
Vajička s cukrem šleháme na střední otáčky až ztrojnásobí svůj objem a zesvětlají. Trvá to asi 5 minut. Zlehka vmícháme mouku prosátou  se škrobem, pečícím práškem a solí - snažíme se hmotu udržet co nejnadýchanější. Vlijeme ji do připravené formy a pečeme asi 40 minut, až špejle zapíchnutá do středu piškotu vyjde čistá.
Korpus necháme trochu zchladnout ve formě, poté objedeme kraje nožem a opatrně vyklopíme na mřížku. Sejmeme pečící papír a necháme úplně vychladnout.
Mně se během chladnutí ve formě korpus brutálně propadl a při následném prokrajování jsem místo jednoho plátu získala vlastně jen takový prstenec. Použila jsem ho jako prostřední a zamaskovala to šlehačkou. Ale nikomu to neříkejte!

Žloutkový neboli cukrářský krém / Crème Pâtissière
Nejdřív jsem krém dělala podle receptu, který nám poskytla Korena, ale zdrcla jsem ho a tak jsem podruhé šla na jistotu a vzala svůj osvědčený recept.
Ingredience:
225ml mléka
15g kukuřičného škrobu
70g cukru krupice (původní recept udává 200gm já dala 150g a bylo to až moc)
1/2 vanilkového lusku
2 velké žloutky
1 velká vejce
30g másla

Postup:
Ve velké míse promícháme čtvrtinu mléka se škrobem. Zbylé mléko dáme do kastrolu spolu s cukrem a dužinou vyškrabanou z vanilkového lusku. Můžeme přihodit i samotný lusk, později ho vyndáme. Mléko přivedeme k varu a sundáme z plotny.
Do mísy ke mléku se škrobem přidáme žloutky a vejce a pořádně prošleháme. Pomalu, za stálého mícháme - nejlépe metličkou - přiléváme asi třetinu horkého mléka. Mícháme opravdu poctivě, aby se nám vejce nesrazila.
Zbylé mléko vrátíme na plotnu a za stálého míchání pomalu přiléváme vaječnou směs. Na středním ohni mícháme směs tak dlouho, až zhoustne. Rozhodně nepřestáváme energicky míchat a máme trpělivost - je to pořád nic nic a pak najednou hotovo. Potřebujeme dosáhnout konzistence jako u pudinku.
Krém sundáme z ohně a zašleháme do něj máslo. Přelijeme ho do mísy, povrch zakryjeme fólií, aby se neudělal škraloup a necháme vychladnout.

Marcipánový potah a růže

Ingredience:
cca 300g marcipánu
zelené a červené nebo růžové barvivo (používám gelové od Wiltonu)
cukr moučka na podsypávání

Postup:
Odloupneme malý kousek marcipánu - asi o velikosti ořechu - a obarvíme ho narůžovo. Uválíme z něj váleček a ten rozválíme na dlouhý, cca 2,5cm široký a 3mm tenký pruh. Jednu dlouhou stranu ještě pomačkáme prsty, aby byla opravdu tenká a pak stočíme růžový květ. Mrkněte na obrázky u původního receptu nebo na nějaká videa na You Tube a třeba se vám podaří vytvořit něco, co vypadá jako květ. Růži necháme ležet na suchém místě, aby trochu vyschla a zpevnila se.
Zbytek marcipánu obarvíme na světle zeleno a důkladně zabalíme do fólie, aby neosychal.

Sestavení dortu

Ingredience:
480ml smetany ke šlehání - vychlazené
piškot - vodorovně 2x prokrojený (takže máme 3 pláty těsta)
3 - 4 lžíce malinového džemu bez zrníček
žloutkový krém - vychlazený
zelený marcipán + kapka zelené barvy navíc
marcipánová růže
moučkový cukr

Postup:
Smetanu vyšleháme do tuha.
Na servírovací tác dáme jeden plát piškotu a pomažeme ho džemem. Na něj dáme polovinu žloutkového krému - ne až do krajů, aby nám krém po zatížení další vrstvou nezačal vytékat. Na krém patří další vrstva piškotu a druhá polovina krému. Opět necháme kraje volné.
Dáme si bokem půl hrnku ušlehané šlehačky. Zbytek navršíme na krém a uhladíme stěrkou tak, aby vznikl typický kopulovitý tvar dortu. Navrch opatrně posadíme poslední plát piškotu a celý dort pomažeme uschovanou šlehačkou. Snažíme se, aby nikde nevykukovaly žádné drobečky a hrboly.
Než vyválíme marcipán, dort můžeme dát do lednice.
Zelený marcipán rozválíme na podložce na velmi tenký (cca 3mm) kruh (nezapomínáme pečlivě podsypávat cukrem) asi tak 35cm v průměru. Já si vždycky naměřím dort provázkem a pak podle něj rozválím marcipán, aby pak nikde nechyběl ani zbytečně nepřebýval. Marcipán opatrně přeneseme na dort a uhladíme ho. Přebývající kraje ořízneme ostrým nožem.
Zbylý marcipán obarvíme na tmavší odstín zelené a vyřízneme z něj listy. Naznačíme na nich žebrování (kdo má vypichovače s vytlačovačem, nebo jak se to jmenuje, nebojí se je použít).
Dort lehce posypeme moučkovým cukrem a ozdobíme růží a listy.
Podáváme co nejdříve, šlehačka nebude držet věčně.

Kdybych byla opravdu odvážná upekla bych ještě další varianty - Hallonprisesstårta s čerstvými malinami a růžovým marcipánem, Karl-Gustav tårta s banány, čokoládou a žlutým marcipánem nebo Williamtårta s poširovanými hruškami, čokoládovou polevou a mandlemi. Jenže se bojím, že bych je odvážně všechny snědla a vypadala pak jako "tlustý prase tårta".

Strašně moc děkuji Koreně za báječnou výzvu, Princezna vypadala i chutnala úplně přesně jako ta, co si pamatuju z dětství. Když mi jedna kolegyně Odvážná pekařka psala, že tenhle měsíc mám volno, když už jsem Princeznu dělala, říkala jsem si, že se snad zbláznila. O tohle se připravit? Nikdy!

Pasteis de nata / Pasteis de Belém

Myslím na loňskou dovolenou v Portugalsku. Myslím na ni často. Pořád svítilo sluníčko, bylo teplo, nakupovala jsem na trhu čerstvé ryby a směla každý den vařit pro celou naši výpravu. Byli jsme v Lisabonu, u oceánu i ve vnitrozemí ve skvělém starém domě uprostřed olivového háje. A já jsem si vytvořila závislost na místním sladkém pečivu - pasteis de nata. Byl to prostě ráj.

Malé košíčky plněné žloutkovým krémem pocházejí z lisabonské čtvrti Belém a říká se, že je začali připravovat katoličtí mniši, aby zužitkovali žloutky, které jim přebývali po škrobení hábitů bílky. Pokusila jsem se je napodobit podle receptu od Anny, ale není to úplně ono. Zdá se, že budu muset znovu do Portugalska.

Ingredience na 12 košíčků:
500g listového těsta
---
200ml smetany
100ml mléka
5 žloutků
3 lžíce cukru
2 lžíce hladké mouky
kousek skořice vcelku
kůra z jednoho citrónu

Postup:
Těsto rozválíme na placku 48x15cm a z delší strany zarolujeme. Nakrájíme na stejných kousků a z každého vytvarujeme košíček - palec vtlačíme doprotřed a kraje taháme prsty, až máme mističku, která tak akorát pasuje do formy na muffiny.
Všechny ostatní ingredience prošleháme v kastrolu a za stálého míchání necháme na mírném ohni zhoustnout jako puding. Kdo se bojí, aby se směs nezdrcla, použije vodní lázeň. Z krému vyndáme skořici a necháme ho aspoň trochu vychladnout. Rovnoměrně ho rozdělíme do připravených košíčků a pečeme na 220°C 10-15 minut. Nakonec zvýšíme teplotu na 250°C, připadně zapneme i gril, a necháme povrch krému trochu připálit.
Servírujeme v pokojové teplotě posypané moučkovým cukrem.